Když přijde na cestování, jsem tak trochu hobit. Mám sice rád nějaké to dobrodružství, rád žiju venku, ale když je na obzoru nepohodlí, jsem vděčný za jistotu noci strávené v suchu a teple. Vždycky dopředu zkoumám, kam se vydávám, rád mám vyřešeno, jak budu spát a rád mám s sebou vše důležité. Proto většinou cestuju autem a ideálně v autě taky přespávám.
Řízení auta nemám nijak zvlášť v oblibě, ale auto mi poskytuje dostatek místa na všechny ty krámy, které mi zajistí alespoň základní komfort, a poskytuje mi dostatečnou flexibilitu. V autě se dá taky pohodlně v suchu spát či schovat před nepříznivým počasím.
Náš první road trip jsme podnikli starým kombíkem na sever k Baltskému moři, ale první regulérní bydlík byl pro mě Citroen Berlingo, protože do tohoto auťáku jsme vyrobili naši první obytnou vestavbu a vydali jsme se přes Francii do Katalánska lézt na skály.
Obecně je lezení po skalách skvělá kratochvíle. Dlouhá léta se veškeré naše cestování točilo právě kolem zašitých “parkáčů” a spočívalo v týdnech strávených v sedáku či šplháním k bídně dostupným lezeckým sektorům. Měsíc strávený v péřovce a sandálech (což je nutná zimní výbava), kdy se všechny starosti točí kolem lezeckých průvodců, dostatku těstovin a levného piva Steinburg na večerní siestu, byl pro mě vždy dokonale očistný.
Děti na scéně
Když se narodil náš první syn, ani jsme moc nepřemýšleli nad tím, že bychom s cestováním nebo s lezením přestali. Maličké Berlingo jsme ale museli vyměnit za o něco větší starou “té trojku” (Volkswagen Multivan). S tímhle téměř veteránem jsme se s půlročním miminem vydali dost na punk do Španělska. Náš “busík” nám poskytnul novou úroveň komfortu. Díky naftovému topení jsme mohli přespat i v zasněžených Pyrenejích, okoupat uvnitř mimino v lavoru a dokonce na to i uvnitř auta ohřát vodu v hrnci na plynovém vařiči.
S Busíkem jsme cestovali několik let, vešli jsme se do něj i když se narodil náš druhý syn, ale když nám množství oprav už začalo lézt do peněženky a auto neohlášeně kleklo na cestě do Španělska, rozhodl jsem se pořídit Multivana o generaci novějšího. S touhle károu vybavenou tempomatem, ke které člověk na běžnou dálniční rychlost nepotřeboval špunty do uší, jsme se taky hezky vyřádili.
Když se ale narodil třetí syn, potřebovali jsme v autě víc postelí. Vyřešili jsme to tak, že jsme pořídili stejné auto, jen o patro vyšší :) Náš nový “Žluťák” se dal nafutrovat tak, že jsme s ním v pěti vyrazili na měsíc třeba do Estonska. Zároveň to bylo pořád malé auto, se kterým se dalo pohodlně projíždět i úzkými městskými uličkami a parkovat všude tam, kam se vešel běžný osobák.
Když byl na cestě čtvrtý syn, bylo jasné, že už nám ani náš dvoupatrový busík nebude stačit. Vyzkoušeli jsme si jeden výlet do Švédska naším pickupem, kdy jsme spali venku ve stanu a na korbě jsme vezli celý arzenál oblečení, kulinářských potřeb, koloběžek a dalších nezbytností. Naučili jsme se hledat i jinou zábavu než lezení. Bylo to fajn, ale neustálé rozkládání a skládání stanu (přejížděli jsme prakticky každý den) bylo poměrně otravné a kdyby nás zastihlo špatné počasí, bylo by to ještě horší.
Další evropské výlety jsme proto plánovali s ubytováním, ale nebylo to ono – zpravidla tak za týden až deset dnů jsme měli křížem krážem prolezlé veškeré okolí, památky a koupačky. Zmizela možnost kdykoli se sebrat a popojet o pár set kilometrů dále za lepším počasím či jinou zábavou.
Minimalistický bydlík
Kamarádi mi často říkali – to už budete potřebovat poctivý velký obytňák! Jenže takový bydlík, to už je investice a člověk je s ním odkázaný téměř výhradně na pobyt v kempech a okolí a na to nás nikdy moc neužilo. Navíc půjčit si takové auto a vpustit do něj naši čtyřčlennou demoliční četu jsem si netroufal a obecně mi vždycky tyhle velké káry s alkovnama připadaly jako overkill. Možná jednou místo chaty na důchod…
Nicméně náš aktuální vozový park disponuje dodávkou Hyundai Staria, což je docela prostorné auto, v němž se nás šest pohodlně sveze a ještě zůstává slušný zavazadlový prostora. Za naši cestovatelskou “kariéru” jsem dělal asi pět různých vestaveb zahrnujících vařiče, dřezíky s tekoucí vodou, rozkládací postele a různé úložné přihrádky. šuplíky a šteláře a tak nějak přirozeně jsem hned začal dumat nad tím, jak tohle auto “zobytnit”, abychom se mohli vydat na cesty i se směčkou našeho rozsahu.
Moje zkušenost je obecně taková, že každá vestavba spolkne obrovské množství času (i peněz). Nejen samotná výroba, ale hlavně vymýšlení, plánování a konzumace nekonečné inspirace. Nakonec se důmyslná přesně na míru vyrobená kuchyňka používá dva roky, pak se strčí do boudy nebo prodá i s autem a začíná se znovu. Proto jsem tentokrát chtěl jít jinou cestou.
Mám skvělou zkušenost s klasickými plastovými euroboxy – mají šikovný rozměr 60 x 40 cm, vejde se do nich prakticky vše, co si umanete, dobře se s nimi manipuluje a udržuje se v nich pořádek. Dají se “štosovat” na sebe a když se doplní víkem, poslouží jako stoleček nebo sedátko. Řekl jsem si, že se tentokrát vykašlu na výrobu postele, respektive postel jednoduše udělám přímo z boxů.
Ukázalo se, že Staria má na tento záměr ideální rozměr úložného prostoru. V jízdním módu je to cca 120 x 160 cm (na šířku se vejdou přesně tři boxy). Na spaní stačí posunout sedadla, vložit jeden box a vznikne tak celistvá plocha 180x120 cm, tedy idální postel. Je to maličko tetris, ale změna z jízdního na spací mód zabere minutku. Z překližky jsem vyrobil na každý boxík praktické víko a na vzniklou plochu jen pokládáme rolovací matraci.
Stačilo tak pár hodin v dílně a dodávka je zobytněná – máme úložný prostor, spaní pro 3-4 osoby (jedno dítě se ještě navíc pohodlně vyspí na zadních sedadlech), ale pořád nám jaksi pár dětí přebývá… Vyšly nám celkem tři možnosti: buď vzít stan, což jsme dle předchozích zkušeností považovali za nepraktické, nebo pořídit střešní stan, což se bohužel u Starie ukázalo jako technicky neřešitelné, nebo si půjčit vozík.
Vuzek
Náš kamarád provozuje půjčovnu minikaravanů, takže tahle možnost byla najednou velice dostupná. Z fajnevuzky.cz jsme půjčili minikaravan Lena, malý lehký vozík, který disponuje solárem, kompresorovou ledničkou a prostorem pro jednoduchý kartušový vařič. Jinak je to vlastně ale jen postel na kolečkách. Chvíli mi trvalo, než jsem se prokousal českou legislativou a ujistil se, že tohle docela dlouhé kombo (Staria + vozík mají více než 9,5 metrů na délku) můžu legálně tahat a naložit věcma. Když se ukázalo, že ano, na nosič vozíku jsem přihodil ještě dvě jízdní kola a hurá na výlet.
Cestování s vozíkem má hned několik nevýhod. Na dálnici si to nemůžete hasit víc jak 100 km/h, což znamená, že se až příliš často táhnete v pruhu s kamiony. Délka celé soupravy se ve zpětných zrcátkách blbě odhaduje, takže předjíždět je třeba opravdu opatrně. O pohodlném parkování ve městě si můžete nechat jen zdát. A hlavně se modlete, abyste s tím nemuseli někde nečekaně couvat.
Vozík má ale i své benefity. Je v něm teplo. Vejde se do něj spousta krámů. Děti mají svůj vlastní prostor, takže nedělají nepořádek v autě. Vozík se dá odpojit a autem pak rajzovat po okolí. Je malý, lehký, nemá vliv na spotřebu.
My jsme s vozíkem projeli Rakousko, Chorvatsko a Slovinsko. Spaní “na divoko” jsme ale téměř vynechali – s obytným vozíkem, byť malým, už prostě nejste nenápadní ani skladní. Jakmile vyrolujete stabilizační nožičky, už kempujete. S vozíkem jste proto odkázáni zejména na kempy, což, jak jsem již zmínil, nemám příliš v oblibě. Ale když cestujete mimo sezónu jako my, nejsou alespoň přeplněné…
Takže?
Takže… Jako vždy, je to o kompromisu. Chceme cestovat, chceme být flexibilní a máme 4 děti. Potřebujeme dodržet nějaký rozumný rozpočet, byť pobyt v kempech a půjčení vozíku něco stojí, pořád to vychází lépe než pevné ubytování. Můžeme využít auto, které nám celoročně slouží a při cestování nejsme vázaní na jednu cílovou destinaci. Pokud jste tak trochu hobiti, jako my, máte problém se vměstnat do auta na přespání, malý obytný vozík je vlastně skvělá volba.
Vždycky se dá nějak cestovat i s větším počtem dětí – když se chce, tak to jde. No a auto se dá na bydlík přestavět i levně – nemusíte být nikterak důmyslní, zruční, ani movití. Je to jen o míře komfortu, kterou jste ochotni obětovat.
