Otužování je dneska docela moderní záležitost, ačkoli ta vlna už možná spíše opadla. Biohacking už se tolik neskloňuje a do Sama doma už se nezvou borci s lavorem plným ledu. Takže nejvyšší čas se k otužování taky přihlásit, protože teď už u toho zůstali patrně jen ti skalní otužilci. Pravda je ale taková, že v otužování jsem docela béčko, v ledové vodě nevydržím dlouho a někdy se mi i celé měsíce do vody nechce. Přesto všechno považuju koupání ve studené vodě za něco, co mi výrazně vlezlo do života a dlouhodobě mě to baví.
U nás v Beskydech má otužování dlouhou tradici. Místní říčky a potůčky si o to vyloženě říkají, i v dobových kronikách je tu a tam zmínka o nějakém tom otužilci, místňáci pořádají cestovatelský festival Tichavský tuleň, jehož nedílnou součástí je zimní koupání v říčce Tichávce… Konec konců, už jako děti jsme v místních tocích trávili v létě spousty času, lapali čolky nebo pstruhy, stavěli hráze nebo jsme se jen tak koupali. Je ale pravdou, že teprve zimní koupání to celé posunulo tak říkajíc na vyšší level. Probojovat se závějí k našemu Radhošťskému potůčku, naložit se do ledového toku a koukat, jak vám jde od pusy pára, to je prostě silný zážitek.
K čemu to všechno? Důvodů je více. Studená voda vám vyplaví endorfiny, po ledovém koupání jste vysmátí, spokojení, nadšení. To se cení! Pravidelné otužování prý taky zlepšuje imunitu a vaše cévy to mají jako rozcvičku, aby se nezapomněly stahovat a roztahovat. Říká se taky, že to pomáhá ve zvládání stresu (je pravdou, že někdy se jdu do vody vyloženě vypnout či restartovat) a že to má spousty dalších benefitů. Pro mě osobně je to ale hlavně zábava a způsob, jak si taky trošku dokázat, že to prostě zmáknu, překonám se a do té ledárny na minutku vlezu.
Osobně to moc neřeším, někdy mám prostě chuť do studené vody vlézt, někdy ne. Poslouchám, co říká tělo, to je asi dobrý základ. V zimě si skoro každé ráno dávám studenou sprchu, zvládnu tak minutku, vodu postupně ochlazuju, někdy se probojuju na mezní polohu kohoutku, jindy zůstanu v půli cesty. Venkovní koupání mám téměř vždy spojené se sluníčkem – když svítí, je skoro jedno, jaké je zrovna roční období.
Koupání venku, v potoce v lese, je hodně estetický zážitek – kdybych měl lézt do nějakého vymraženého sudu, tak se asi otužovat tolik nebudu. Ale když je na podzim potok plný spadaného listí, nad ledovou hladinou to neskutečně voní, no co vám budu povídat, to si prostě musíte vyzkoušet…
Pro spoustu lidí je koupání kolektivní zábava, já to tak nemám. Nejraději se koupu sám nebo s dětma či se ženou, je to více-méně intimní záležitost, kterou nemám úplně potřebu sdílet (pokud o tom ovšem zrovna nepíšu článek :D). Výjimkou je trochu škodolibé vodění letních návštěv k naší říčce Lomné, kde se s potutelným úsměvem bavím nad tím, jak kamarádi z města bojují s ledovým tokem, zatínají zuby v křečovitých úsměvech a fotí extra rychlé selfie.
Speciální kapitolou je pak naše dovolenkové koupání – máme ve zvyku vyrážet na cesty mimo sezónu, na přelomu jara a léta nebo léta a podzimu. Díky otužování nám nedělalo problém zaplavat si v říjnovém Bledu nebo v chladivém jarním Baltu. Tohle si užívám náramně, protože v takový čas jsou pláže prázdné a máme je téměř jen pro sebe.
Nicméně tohle opravdu není soutěž, vždycky se najde nějaký ledo-borec, co vám v únoru vytře zrak dvacetiminutovou koupačkou v dešti. Koupání by mělo být vždycky na pohodu, ne na sílu. Je to moc studené? Tak tam nelez. Nevydržíš ve vodě minutu? Tak vylez dřív! Poslouchej co říká tělo, neřeš, co dělá Wim Hoff :)