Skaven

Borci z kapely Elektrïck Mann mají skladbu Sport s refrénem „Nesnáším sport, není to mé hobby, nesnáším sport, radši půjdu do hospody.“ S určitou mírou nadsázky to docela výstižně vyjadřuje můj vztah k jakémukoliv závodění, organizovanému pohybu nebo nějakému cílevědomému bodybuildingu.

Nicméně, mám rád pohyb. Rád chodím na procházky, rád se projedu na kole, rád něco udělám na zahradě, vylezu na strom nebo na nějakou jednodušší horolezeckou stěnu. Ale je mi docela vzdálené veškeré soutěžení nebo jakýkoliv cílevědomé sportování za účelem dosažení nějakých čísel či měřitelných výkonů. Tak to holt mám.

Zároveň sleduju spoustu svých plus mínus vrstevníků, kteří náhle propadají různým sportům, ať už je to cyklistika, běhání nebo třeba posilování. Navlíknou na sebe měřící elektroniku, drahé dresy, pořídí velocipedy astronomické hodnoty a makají na sobě. Dobře situovaný čtyřicátník tady může docela šikovně utratit pořádný kus své výplaty výměnou za solidní kondičku, pravidelnou dávku dopaminu a pocit, že se sebou konečně začal něco dělat.

Obklopen maratonci, potápěči, pokořiteli ledovců a milovníky extrémních sjezdů jsem léta očekával, kdy i ke mě přijde tohle období a já si konečně najdu ten svůj sport, do nějž začnu sypat čas a peníze. Jenže ono to stále nějak nepřichází. Přesto jsem si jednu skoro sportovní zálibu našel a o tu jsem se teď rozhodl podělit.

Bydlím v Beskydech na úpatí Radhoště. Čas od času mě to takhle v zimě popadne a vyrazím na procházku. Vycházím v noci, když už děti spí. Vyšlapu úzkou strmou pěšinkou, která se brzy napojí na Knížecí cestu, což je taková betonová, asi sedmikilometrová trasa, která vede na Pustevny. V zimě bývá udržována jako sjezdovka – čas od času tam projede rolba a trošku to uhladí. Jezdí tam hodně lyžařů a běžkařů, takže přes den cestu pěkně ujezdí a nejsou na ni koleje, páč na ni nesmí auta.

Celkem nerad chodím stejnou trasou tam a zpátky, tak mě napadlo, že si tu zpáteční cestu trošku usnadním. Nejsem lyžař, na běžkách mi to taky moc nejde, tak jsem si od dětí vypůjčil jejich plastové boby a na nich jsem si vyšlapanou cestu hezky sjel dolů. Ukázalo se, že je to strašně zábavný, v závislosti na počasí pokaždé trošku jiný výlet. Celá ta kratochvíle zabere tak 2-3 hodinky, čili délku jednoho celovečerního filmu. Někdy sněží, fouká, je mlha, jindy září hvězdy nebo měsíc. Někdy je cesta zmrzlá a je potřeba brzdit rukama nohama, jindy to jede tak akorát, přinejhorším se člověk musí odrážet jako lachtan...

Fakt mě to začalo bavit. Pořídil jsem si „dvojbob“ do kterého pohodlně poskládám své dlouhé nohy a hlavně, samotná procházka s projížďkou není úplně to gró – po cestě vždy něco poslouchám. Zavrhnul jsem „pracovní“ poslouchání podcastů (zpravidla se nachytřuju na rozhovorech Jiřího Rosteckého) a pouštím si do uší jen oddych. Buď muziku (takový noční výšlap na Pustevny ve vánici v rytmu starého triphopu je celkem unikátní zážitek...), a nebo – a teď přichází můj hlavní tip tohoto článku – poslouchám Dinosaurium obskurních světů!

Tenhle podcast dělají dva zajímaví a šikovní borci z Brna – Markus a Vandal. A já bych jim tady strašně rád udělal malou reklamu. Zabývají se velice obskurní zábavou, která je i mou oblíbenou kratochvílí. Jejich podcasty jsou o rolových hrách – hrách na hrdiny neboli RPG. Hledají zajímavé knihy a příručky a ty recenzují, rozjímají nad nimi a polemizují. Vždy vybírají světy a dobrodružství, které jsou nějakým způsobem podivné a netradiční. A hlavně – mají načteno a nahráno, mají skvělé vhledy a jsou zábavní.

Vždycky je to záživné poslouchání, které má potenciál člověka vtáhnout do zvláštních světů i nostalgických vzpomínek. Pokud jste někdy hráli Dračí doupě nebo jinou hru na hrdiny, tak určitě víte, o čem mluvím. Je to zajímavá imerzivní zkušenost a pokud jste se těmhle kratochvílím věnovali v mladí, tak mi jistě dáte za pravdu, že to v člověku zanechá poměrně intenzivní pocity a vzpomínky.

Tohle brnkání na nostalgickou notu je prostě příjemné a stalo se nedílnou součástí mých nočních zimních vycházek s projížďkou. Takže vzato kolem a kolem, nakonec jsem asi „ten svůj sport“ našel a do peněz to nakonec leze taky – moje knihovnička je naditá všelijakými RPG příručkami a pravidly, zejména těmi obskurními a podivnými. Ale o tom se jistojistě rozepíšu zase někdy jindy.